Trest za „zločin beze jména“

9. prosinec je Mezinárodním dnem důstojnosti obětí zločinu genocidy. Cesta k uznání genocidy, která je přirozená lidské povaze, přitom nebyla jednoduchá. Začala u jednoho polského právníka, který nepochopil, jak může být vražda jednoho člověka víc než vražda milionů.

Psal se 15. březen 1921 a v berlínské čtvrti Charlottenburg byl zastřelen Talat Paša, jeden ze strůjců genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů během první světové války. Ministr vnitra osmanské vlády, kterého o dva roky dříve v nepřítomnosti odsoudil turecký válečný soud k trestu smrti, se stejně jako další představitelé mladotureckého režimu vcelku bezpečně skrýval v zahraničí.

Revoluční frakce nově vyhlášené Arménské republiky se s tímto stavem nehodlala smířit a vzala spravedlnost do vlastních rukou. Pod krycím názvem „operace Nemesis“ (podle řecké bohyně odplaty) vznikl plán na likvidaci hlavních pachatelů genocidy. Kromě Talata byli terčem akce i zbylí dva členové tzv. triumvirátu, který osmanskou říši dovedl k vojenské, politické a morální katastrofě.

Berlínský atentát vzbudil v evropských médiích značnou pozornost. V době, kdy Talatův kat, mladý arménský revolucionář Soghomon Tehlirjan, čekal v berlínském vězení na soud, se o případ začal intenzivně zajímat student lingvistiky na univerzitě ve Lvově, Rafael Lemkin (na snímku). Svého profesora se zeptal, proč Arméni Talata jednoduše nezatkli. Profesor Lemkinovi odpověděl, že neexistuje žádný zákon, na základě kterého by Talata bylo možné zatknout. Lemkin se zamyslel a řekl: „Pro Tehlirjana je zločinem, když zabije jednoho člověka, ale vražda více než milionu lidí zločinem není? V tom je přece zásadní rozpor!“

O čtyři roky později Lemkin zahájil studia práv a svůj následující život zasvětil jedinému cíli: dát „zločinu beze jména“ právní a vědecké označení. Inspirován událostmi první světové války již v roce 1933 navrhl první koncepci mezinárodního práva zakazujícího a trestajícího zločin vyhlazení národnostních, etnických a náboženských skupin. Podle jeho představy měl být tento mezinárodní zločin postihován univerzálně kdekoli na světě, obdobně jako otrokářství nebo pirátství.

Jeho návrh byl ve stejném roce veřejně prezentován na konferenci mezinárodního práva v Madridu. Lemkin se jí nemohl osobně zúčastnit – symbolicky z toho důvodu, že tehdejší polský ministr zahraničí Józef Beck toužil po přízni nacistického Německa a mladému právníkovi odmítl vydat cestovní doklady. Účastníci konference návrh přijali velmi rezervovaně. Během jeho prezentace, ve které mimo jiné zazněla varující věta „když se to stalo jednou, stane se to znovu“, konferenční sál na protest opustila německá delegace.

Dějiny však daly Lemkinovi za pravdu. Adolf Hitler měl dostatek času a zdrojů k přípravě a zahájení světové vyhlazovací války, během níž byly systematicky vyvražďovány celé skupiny obyvatel evropského kontinentu. To vše se mohlo stát i díky apatii mezinárodního společenství, které jen velmi chabě reagovalo na zločiny spáchané osmanskou říší během první světové války. V roce 1942 dokonce nechal Hitler převézt Talatův popel do Turecka, kde nová kemalistická republika zrušila všechny soudní rozsudky týkající se zločinů první světové války a Talata Pašu uctila jako národního hrdinu.

Lemkin získal k prosazení svého cíle novou půdu pod nohama. Vzhledem ke svému židovskému původu musel již v roce 1940 opustit Polsko. Přes Švédsko, Rusko a Japonsko se dostal do Ameriky. Zde napsal své hlavní dílo – knihu Vláda sil Osy v okupované Evropě, ve které představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida (novotvar z řeckého genos – kmen a latinského caedere – zabíjet).

Američané však Lemkina začali brát vážně až po vstupu Spojených států do světové války. Teprve přímá konfrontace amerických vojsk se zločiny nacistického Německa a jeho japonského spojence ukázala, že koncept genocidy popisuje něco zcela reálného a přítomného. Poválečná atmosféra vyrovnávání se s barbarskými zločiny představovala ideální příležitost pro prosazení konceptu genocidy do mezinárodního práva.

Během norimberských procesů se zločin genocidy stal součástí obvinění, nicméně tribunál nakonec nacistické pohlaváry odsoudil za zločiny proti lidskosti. Na půdě Organizace spojených národů (OSN) potom přes odpor některých diplomatů, třeba z Velké Británie, vznikla Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy, vůbec první mezinárodní lidskoprávní úmluva, kterou Valné shromáždění schválilo 9. prosince 1948.

Lemkinova vize a celoživotní úsilí tak došly svého naplnění. „Zločin beze jména“, o kterém mluvil ve slavném rozhlasovém projevu Winston Churchill v srpnu 1941, se stal pevnou součástí mezinárodního práva – jako zločin „spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“.

Jaký je význam Lemkinova díla po bezmála sedmdesáti letech? Kritici autorů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy poukazují především na fakt, že se po druhé světové válce nepodařilo zabránit vzniku a eskalaci dalších případů genocidního násilí, a dále že je velmi obtížné pachatele zločinů na základě této právní úmluvy odsoudit.

S každou novou genocidní epizodou lidstvo znovu propadá do deprese – ať to byla Kambodža, Rwanda, násilí v bývalé Jugoslávii, Jižním Súdánu, nebo v posledních letech na  území Sýrie a Iráku.

Opakující se chyba

Otázkou nicméně je, kolika jiným případům se díky hrozbě mezinárodního postihu podařilo preventivně zabránit. Hodnocení prevence je vždy obtížné, navíc Lemkinovým hlavním cílem bylo zločin z právního hlediska definovat.

Autoři Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy si byli dobře vědomi skutečnosti, že genocida je stále se opakujícím průvodním jevem lidského druhu bez ohledu na místo, čas a kulturní podmínky. Zabránit genocidnímu chování lidských společností se nikdy nepodaří zcela a úplně – a to z toho důvodu, že „imunní“ vůči páchání genocidy je pouze společnost, která si riziko vlastní nebezpečnosti uvědomuje.

V tomto duchu je nutné vnímat i Lemkinův odkaz. Jeho definice jsou možná poplatné době první poloviny 20. století a celá koncepce až příliš spoléhá na účinnost nástrojů vymahatelnosti mezinárodního práva. Faktem však zůstává, že do oblasti vědeckého bádání, mezinárodní politiky a filozofie Lemkin uvedl zcela novou kategorii.

Ta se řadě lidem nemusí líbit. Zejména těm, kteří věří v nedotknutelnou výjimečnost lidského druhu, nadřazenost určitého civilizačního okruhu, nebo v principu těm, kteří si o člověku naivně myslí, že se v jeho jádru nachází pouze dobro.

Není jistě náhoda, že v roce 2015 Organizace spojených národů prohlásila 9. prosinec – den přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy Valným shromážděním – jako Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu.

V tento den si má lidstvo připomenout utrpení všech obětí genocidního násilí bez výjimky. Po téměř sedmdesáti letech je tak globální společenství konfrontováno s dalším odkazem Lemkinova díla. A sice s nutností přijmout skutečnost, že mezi oběťmi genocid nejsou žádné kvalitativní rozdíly, že jejich utrpení je srovnatelné a hodné úcty kdekoli na světě.

To předpokládá mezinárodně uznat celou řadu popřených, zpochybňovaných nebo zapomenutých případů genocidního násilí. Především to ale znamená vzdát se určitých principů náboženství, politiky a přirozeného lidského myšlení.

Zda je tato vize alespoň na jeden den uskutečnitelná, ukážou až dějiny.

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel 10. prosince 2016 v deníku Mladá Fronta DNES

Organizace spojených národů si 9. prosince připomíná památku obětí genocidního násilí. Pietní den určený všem obětem genocid v lidských dějinách OSN vyhlásila v loňském roce. „Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu“ odkazuje k přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy Valným shromážděním OSN 9. prosince 1948.

Tato první mezinárodní lidskoprávní úmluva byla do značné míry výsledkem celoživotního úsilí Rafaela Lemkina (1900-1959), polského právníka židovského původu.

Jeho hlavní dílo, Vláda sil Osy v okupované Evropě (Axis Rule in Occupied Europe) vyšlo v roce 1944 ve Spojených státech amerických a je považováno za jedno z prvních průkopnických děl systematického studia genocidního násilí. V knize Lemkin představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida (novotvar z řeckého genos – kmen a latinského caedere – zabíjet).

V rámci „Mezinárodního dne připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu“ se v budově OSN koná připomínková akce, která je věnována roli mezinárodních a národních aktérů v prevenci genocid.

Rubriky: Dokumenty | Napsat komentář

FOTOBLOG: Záchrana nebo zřícení. Drážďanská kasárna čekají na spasitele

Drážďanská kasárna po nedávné vichřici možná dostala „ránu z milosti“. Objekt nevyčíslitelné historicko-architektonické hodnoty, největší stavba unikátního pevnostního města Terezín a místo, které se díky terezínské fotbalové lize stalo symbolem holocaustu na českém území, je již téměř dvě desetiletí v dezolátním stavu. Podaří se doslova v hodině dvanácté objekt zachránit před zřícením?

Rubriky: Blog | Napsat komentář