Centrum studií genocid zahájilo svou činnost v Terezíně

Terezín (20. dubna 2017) – Symbolickou pokládkou železniční koleje Vlaku Lustig v prostorách nádvoří Dělostřeleckých kasáren zahájilo svou činnost Centrum studií genocid Terezín.

Pokládku provedli specialisté ze státního podniku Správa železniční dopravní cesty (SŽDC).

Ve čtvrtek 27. dubna 2017 bude na kolej nádvoří Dělostřeleckých kasáren umístěn divadelní vagón unikátního projektu Vlaku Lustig. Přesun vagónu do Terezína proběhne od 7:00 z nádraží Bohušovice nad Ohří. Technickou podporu přesunu zabezpečují České dráhy, a.s. a společnost ČD Cargo, a.s.

V úterý 9. května 2017 od 16:00 hodin se Centrum studií genocid Terezín otevře veřejnosti. V rámci slavnostního zahájení činnosti Centra budou na programu výstavy, filmové projekce a přednášky. Od 20:00 hodin bude připraveno hudebně dramatické pásmo prezentující kultury vybraných zemí, které se v minulosti staly terčem genocidního násilí.

„Cílem Centra studií genocid je poskytnout české veřejnosti informační a znalostní zdroje o příčinách, původu a důsledcích genocidního násilí a způsobech, jak může být jeho výskyt v budoucnu rozpoznán a zastaven prostřednictvím politické a občanské činnosti,“ říká Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid.

Centrum bude v letech 2017-2020 realizovat vzdělávací, informační a kulturně-sportovní programy v prostorách bývalého židovského ghetta v tzv. hlavní pevnosti města Terezín. Partnerem Centra je Město Terezín a sdružení Terezín – město změny.

Centrum studií genocid (do letošního roku Výzkumné centrum archeologie zla) aktivně spolupracuje s předními výzkumníky oboru studií genocid v Evropě a ve světě. Multidisciplinární obor studií genocid je založen na komparaci (srovnání) různých případů genocidního násilí ve světových dějinách (např. masové likvidace původních obyvatel Ameriky a Austrálie, genocidy Arménů, nacistické genocidy Židů, Romů a dalších evropských národů a skupin obyvatel, genocidy v Kambodži a Rwandě a dalších oblastech světa).

V současnosti ve světě aktivně působí několik desítek specializovaných výzkumných center pro studium genocid. Komunitu vědců reprezentuje např. International Association of Genocide Scholars, založená v roce 1994.

O aktivitách Centra studií genocid Terezín v měsících červnu a červenci vás budeme v nejbližších týdnech informovat.

Rubriky: Novinky | Napsat komentář

BLOG: Utajená hora kostí v Ankaře

Text vyšel v deníku Mladá Fronta DNES dne 12. dubna 2017

V neděli se v Turecku uskuteční dlouho očekávané referendum o ústavních změnách, které mají výrazně posílit pravomoci prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Pokud turečtí voliči změnu ústavy podpoří, Erdogan bude moci vládnout až do roku 2029 a otevře se mu cesta k realizaci takových společenských „reforem“, jako je například znovuobnovení trestu smrti.

Podle tureckých opozičních politiků i celé řady racionálně uvažujících Evropanů je referendum pouze dalším stupněm v upevňování autoritářského charakteru Turecka pod vládou Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Tomu nasvědčuje i dlouhé týdny trvající kampaň, během níž Erdogan a jeho druhové stačili pozurážet všechny své oponenty i dosavadní spojence.

Za zcela bezprecedentní lze označit postup a rétoriku turecké vlády při získávání hlasů takzvaných evropských Turků. Intervence a agresivní diplomatický tlak rozpálily i ty západní politiky, kteří doposud naivně věřili, že se s Erdoganem dá „nějak“ dohodnout. Některé jeho výroky z poslední doby (například, že „žádný Evropan nikde ve světě nebude moci bezpečně jít po ulicích“ nebo požehnání Turkům žijícím na Západě: „Vy jste budoucnost Evropy!“) totiž nápadně připomínají předválečnou rétoriku Adolfa Hitlera v otázce Němců žijících na území Polska a Československa.

Myslet si, že politik jen tak něco „plácne“ jenom proto, aby vyhrál volby, je v dnešní době značně riskantní. A konkrétně Erdogan svou vůli plnit politické sliby prokázal již vloni, kdy po nepodařeném vojenském puči nechal pozatýkat a jinak perzekvovat celou řadu skutečných i smyšlených odpůrců. Jinými slovy skutečnost, že Erdogan vyhlásil Evropě otevřenou válku slov, je nutné brát se vší vážností.

Dobré karty

Jak se ze země, která ještě nedávno usilovala o plnoprávné členství v evropských strukturách, mohl stát tak hlasitý nepřítel Evropanů? A má se Evropa aktivně bránit, nebo čekat na zázrak, že Erdoganova strana i on sám prohrají v demokratických volbách?

Jisté je jen to, že s výjimkou Německa zatím nemají evropské státy na nějaké šíření tureckého „větru změny“ zdroje, moc ani energii. Žádná výrazná podpora turecké opozice zatím z Evropy nezazněla, logicky již proto, že si evropské společenství prostřednictvím Německa před dvěma lety u Turků zaplatilo ochranu před masivní migrací z Asie. Pro zbytek kontinentu je v euro-tureckých vztazích bohužel zcela určující právě role Německa.

A nejde jen o početnou tureckou menšinu, která se úspěšně prosazuje v německé domácí politice i médiích. Významnou roli hraje i společná minulost těchto bývalých říší. Zcela jistě ne náhodou nazval Erdogan v jednom svém prohlášení Evropany „vnuky nacismu“ a evropským politikům vzkázal: „Nedovolíme evropským fašistům, aby zranili čest a hrdost Turecka.“

Zdánlivě bizarní a nesmyslné výroky (většina Evropanů jsou ve skutečnosti potomky obětí, nikoli pachatelů nacistické politiky) mají zcela racionální jádro. Erdoganův odkaz na nejhorší kapitolu dějin Evropy má za cíl pragmaticky odvést pozornost od vlastní temné minulosti, kterou turecký stát před svými obyvateli úzkostlivě zatajuje. Před 102 lety turečtí ultranacionalisté provedli jednu z prvních moderních genocid, jejíž obětí bylo přibližně 1,5 milionu křesťanských Arménů, Řeků a Asyřanů.

Zásadním problémem je, že genocidní program stál v samotném jádru vzniku moderního tureckého nacionalismu. Cílem genocidy bylo turkifikovat osmanskou říši a vytvořit etnicky „čisté“ Turecko. Pachatelé genocidy byli přímo motivováni romantismem tureckého nacionalismu a snili o návratu mystické říše Turan, táhnoucí se od Středozemního moře až daleko na Sibiř a nabízející domov všem národům, které hovoří turkickými jazyky.

Důsledky této politiky byly katastrofální. Celá řada státních útvarů má ve svých skříních historické kostlivce, ale to, co drží pod zámkem v Ankaře, je doslova a do písmene hora kostí. Je prakticky nemožné, aby Turecko jako stát i národ v dlouhodobém horizontu přežilo jako demokratická entita – aniž by si svou minulost přiznalo.

Dokud si turecká společnost neuvědomí svou historii, nemůže se stát důstojným partnerem svobodného světa. Bohužel i v případě otázky arménské genocidy se Erdogan může cítit alespoň částečně silný a v bezpečí. I kdyby v Turecku vzrostly tendence se s minulostí vyrovnat (což není příliš pravděpodobné), má opět k dispozici německou kartu.

Německý antiarmenianismus, který v německých politických kruzích a literatuře kvetl od dob Bismarcka až po Hitlera, měl poměrně významný podíl na šíření antiarménských stereotypů i ospravedlňování a popírání masového násilí v osmanské říši. Zásadní roli hráli němečtí diplomaté, intelektuálové a církevní představitelé i během samotné genocidy Arménů v roce 1915, kdy německé kruhy přinejmenším přispěly k zatajování a absurdnímu zdůvodňování „operací“ a „relokací“, které na křesťanském obyvatelstvu prováděla osmanská říše.

Jestliže Turecko nese za vyvraždění Arménů vinu, Němci mají na této vině svůj podíl. Německo však v otázce arménské genocidy udělalo maximum vloni v dubnu, kdy německý parlament přijal kajícnou rezoluci uznávající události let 1915–1918 i německý podíl na nich. Více od Německa čekat nelze. Iniciativu ve válce slov s Tureckem tak nyní musí převzít jiné země.

Šimon Krbec

Rubriky: Blog | Napsat komentář